Kdyby Sting zakřičel ''Dřepkins!'', poklekl by celý sál...

Sting už několik let za sebou bilancuje. Nejprve s kolegy oprášil The Police, pak s orchestry za zády vyrazil na brilantní popové turné a teď si k šedesátinám nadělil šňůru, na níž si po dlouhé době pověsil basu na krk. A víte co? Pořád je to funguje.

Týdny vyprodaný koncert v pražském Kongresovém centru, kde Sting vybalil více než dvacet písní ze své biografické škatule, měl jasný scénář. Po dokonale sestaveném startu následovaly osvědčené ploužáky prošpikované skladbami od Police. Ty vystřídaly Stingovy laskominy z novějších alb a závěr patřil klasikám i akustické tečce s davovým zpěvem. Žádné překombinované efekty, neonové zkraty z Matějské a náladové projekce s nesmyslnými ornamenty. Jen skvělá muzika.

Sting ví, že z minima vytěží maximum. A to se týká i jeho šatníku. V obyčejném tričku, které si v předsálí mohl koupit kterýkoliv z přítomných, nadělal parády, že by pohasly i hvězdy na všech červených kobercích světa. (Je pravda, že mu k tomu výrazně pomáhají křivky. Postava tělocvikáře, která popírá obecné představy o životosprávě rockových hvězd, se holt nezapře.)

Když dorazil na scénu, stačilo, aby vyčerpal svou bohatou slovní zásobu v češtině (Dobrý večer, Praho. Díky) a už už by mu do otevřené náruče proudily davy. Úvodní melodie 'All This Time' jen potvrdila, že Kongresové centrum - ač to bylo přání managementu - je prostor naprosto nevhodný pro akce, kde lidi tančí od prvních tónů. Když se navíc rozsvítilo v refrénech 'Every Little Thing She Does Is Magi'c z police Police, Sting si mohl dobře prohlédnout vyprodané plyšové sedačky: lidé se v nich legračně vrtili a tleskali s rozzářenýma očima.

Oproti koncertům s orchestrem se dokonce rozpovídal a většinu svých písní uvedl vlastní vzpomínkou, navázanou na vznik textu.

Český posluchač se tak mimo jiné dozvěděl, že si díky 'Ghost Story' u krbu povídá se svým zesnulým otcem nebo že ho k písni 'The End of the Game' přivedla liška, která mu vybílila kurník.

Atmosféra v sále nemohla být vlastně lepší. Sting si na turné protáhl říjnové narozeniny a naprosto uvolněně si svou šedesátku užíval se všemi v sále. A tím se myslí i skvělá kapela v čele s rodinou Millerových, tedy Stingovým dvorním kytaristou Dominikem a jeho synem Rufusem.

Ta zbytečně neexhibovala, ale jen prostě skvěle šlapala za pomoci příjemné australské vokalistky Jo Lawry, i když se ozvalo nechtěné "vazbení" z odposlechů. Navíc z ní člověk neměl pocit, že jen otrocky přehrává desítky měsíců si podobný program, který se mění jen v nuancích podle toho, jak se mistr vyspí.

Sting pánům navíc namíchal skladby tak, aby se o oni nenudili a zahráli si rockovou vypalovačku Demolition Man, westernové country 'Love Is Stronger Than Justice' i hitovku 'Desert Rose' líznout prvky world music. (Po vzoru filmových Critics' Choice Awards bych cenu dala především jazzem šmrncnuté pecce 'Driven To Tears', s níž Sting vyrazil v 80. letech do boje proti lhostejnosti k hladomoru.)

Jubilant se v rozhovorech nechal slyšet, že nedávné turné s Police bylo fajn, ale opakovat ho nechce. "Jako kdybyste se vrátili k ženě, kterou jste opustili. Se vším tím dobrým i špatným, co se vám vybaví. A to už zkrátka nejde," vysvětloval šestnáctinásobný držitel ceny Grammy.

Je milým paradoxem, že právě tahle exmanželka mu po přídavcích, během nichž lidé seběhli schody a začali tancovat přímo pod pódiem, zajistila bravurní akustické finále v podobě 'Message In A Bottle'.

Na Vyšehradě se nečekaly zázraky. Fanoušci si přišli přesně pro to, co jim Sting naservíroval. Někomu mohla chybět písnička 'Englishman In New York', jiný tesknil po 'Roxanne', dalším přebývala některá houslová sóla Petera Tickella.

Tisíc lidí, tisíc chutí, chce se říct. Když Sting spustil 'Fields of Gold', jeden z mých kolegů mi do ucha zašeptal, že takové písničky ho dostávaly v prváku na lyžáku. Jestli dělal ramena, nebo mě jen provokoval, když zjistil, že se vlním do rytmu, se patrně nikdy nedozvím. Ale všimla jsem si, že se nás na tom lyžáku sešlo na tři tisíce a všichni by pokorně udělali "dřepkins", kdyby to na ně "Cabadaj s basovkou" houknul.

(c) iDNES by Jana Záhorková